Sebastian, Shaurine

Sebastian:
Usedl jsem v baru ve svém luxusním obleku. No obleku už přímo ne, protože jsem měl jen tmavé kalhoty a košili, u které jsem měl rozepnuté dva první knoflíčky od krku. Samozřejmě nedalo se jinak, než nenarazit na pár známých přímo z pekla. Akorát, když jsem si objednal drink, tak se jeden z nich ke mně přichomýtl. Vlastně jsem chtěl prvně dělat, že jsem je neviděl, ale očividně jsem se tomu nevyhnul. Křivě jsem se pousmál, když už jsem jen koutkem oka zhlédl, jak si to ke mně míří. "Ale koho nám to sem čerti přinesli." zažertoval Georg. Nebyl na moc vysoké úrovni v pekle, zásvětí anebo říkejte si tomu, jak chcete, proto mi bylo jedno jeho chování. Nemohl mě shodit, jak tam ani tady v lidském světě, protože moc do vzhledu nepobral. "To bych se měl spíš ptát já." odvětil jsem. "Asi zapomínáš, že tohle není tvá domovina." utrousil nenápadně a trochu drze, ale jak by mě to mohlo rozhodit, když jsem měl jasně navrch. "Myslím, že se pleteš. Já vyrůstal v tomhle světě a taky v něm teď žiju a na rozdíl od tebe bych byl schopný sbalit jakoukoliv holku." odvětil jsem s chladným klidem. Ovšem jeho výraz dost jasně značil, že mi to nevěří. Ňouma... Asi se nepoučil z ničeho, co by mu bylo k užitku.

Dnes  ráno jsem si schrastila oblečení. Nějaké černé tričko bez rukávů s nějakým tím výstřihem. Pod tím samozřejmě stejně barevní podprsenka. Ještě není noc, aby mi bylo vhodné probírat měšťáky a ti se na mě sami lepili. Ne. K tomu mám i černé přiléhavé kalhoty s jemnou látkou. Zřejmě legíny. Příliš mne to nestálo. Kolem krku mám zavěšený medailonek s tváří své matky v jejím vlčím já. U sebe v kapse i pár bankovek. Akorát tak na pár dní. Pokud si později zase najdu po nějakém mém řádění, stejné oblečení. Jinak si budu nucena vyzvednout další v bance. No, učinila jsem pár příprav, kdy jsem si uschovala v lesích na určitá místa, úkryty, drobné částky. Však nebudu navštěvovat banku každý den. Bez přemýšlení si to nakráčím do prvního baru ve městě. Ve stejné kapse mám své lidské doklady, jakož i ty peníze. Kvůli dozoru zdejšího baru jsem byla nucena doklady vytáhnout a předvést muži u dveří, aby si ověřil můj věk. Nicméně, nic takového se nestalo. On mne zastavil, ale já mu strčila hrst mocných bankovek v ruličce co jsem pro tenhle případ měla. Beze slova mne vpustil dál. "Choďte častěji.." Uslyším jeho zamumlání, když vcházím do baru. Ve tváři díky tomu mám lehčí úsměv. Přehlédnu v prvním momentu celou místnost. Automaticky si vyberu jedno z míst u pultu, abych měla blíž k tomu o co si povím. *Celkem takový.. Průměrný bar..* Pomyslím si, protože přeci jen jsem byla i v mnohem lepších, ale nvyhla se poznání těch horších, že to stěží byli vůbec ještě bary. Je zhruba doba oběda, očekávám tedy, že by se zde dalo sehnat i něco k jídlu. Ne jen k pití. Samozřejmě klasické jídlo. Dostala jsem na něco takového chuť, i kdyby to byl jen zákusek. Ladně docházím k pultu.

"Neříkej mi, že se chceš vsadit." cítil jsem, jak se mé ústa zkroutily do pobaveného úsměvu nad jeho vlastní troufalostí. Jeho černé kudrlyny očividně moc ďábelských vlastností nepobraly, což bylo pro mě osobně k smíchu. "Ano, chci tohle přesně říct, Bastiene." nepochopitelně s emu jiskřilo v očích, jako by něco věděl, ale nemohl nic vědět, tedy s jeho schopnostmi vůbec. "No dobře, v tom případě budu mít u tebe měsíc placený v tomhle baru a ty pokud já prohraji..." skočil mi do věty "Já nechci nic, jen tě vidět prohrát.". Nešťastníku hloupý, tebe fakt nikdo nic nenaučil. "Můžu si vybrat anebo mi nějakou určíš?" vysmíval jsem se mu nenápadně, i když on si toho asi nevšiml. "Támhle u baru máš celkem na výběr." řekl s úšklebkem a rozpřáhl rukou k baru. Myslel si, že se mi může vysmívat, ale netušil, kdo jsem. Netušil, co vše jsem už udělal i tady v lidském světě. Netušil, jak moc velkou společnost vlastním a ani netušil, jak se ženy svádí, očividně, jinak by bral sázku za prohranou, ale to by to nesměl být Goerg, aby mu to docvaklo. Otázkou bylo, jestli ho to napadlo samotného, či ho navedli ti bezděční kumpáni, co tu byli také. To bylo už jedno. Já měl jasno. Došel jsem k baru, kde jsem si už před nějakou tou dobou vyhlídl nově příchozí. Černovlasou dívku, co skoro vypadala, že tady tím opovrhuje. "Asi tu nebýváš moc často, že?" byl dotaz, co mi vypadl z úst.Šlo o princip navázat první kontakt, tudíž vůbec se dát do řeči, i kdybych se měl zeptat na největší blbost světa.

Nikde jsem zde nevnímala žádnou svou bývalou kořist. Nikdo z nich zřejmě tenhle bar nenavštěvoval. Ušklíbnu se k právě příchozímu. Ještě jsem se na něj ani nepodívala. Nicméně poslouchala jsem dění. Zrovna jeho hlas mne v tom lehkém šumu zaujal. Moc jsem toho však nezaslechla. Jen drobečky z nichž těžko sesbírám námět hovoru. V lidské podobě mám stále lepší smysli, než lidé, ač ve vlčí teprv jsou dokonalé. S nádechem se víc narovnám a náhle s ledabyle přimhouřenýma očima i vyzývavým ušklíbnutím, pohlédnu na toho cizince. *Není špatný..* Ohodnotím krátce ten zjev co vidím. "Kdo ví, ale asi jsi na to kápl." Odtuším k němu. Úšklebek nechám se ztratit. Jenom krátce zauvažuji. Přeci jen obsluha, ani barman si mne zatím ještě nevšimli. Věnovali se dřívějším objednávkám či pro ně podstatnějším hostům co jsou zde stálejší, významnějšími. Ano, krátce přehlédnu to okolí, než se rozhodnu mu říct více. "Kdo.. A proč se ptá?" V očích jasná zvědavost, když na něj během té otázky hledím. "Neříkej, že bys měl zájem o tuhle cizinku a zaplatil jí dnešní den..." Sehraji jen trochu šokované překvapení, kdy se dotknu rukou na prsou. Spíš skoro nad nimi v místě, kde mám svůj medailonek. Oči nespouštím z jeho tváře. Uculím se. Samozřejmě nemyslím to ve smyslu lehké ženy. Ale samotný ten den. *Kdo ví, zda pochopí, třeba to pochopí tím ne zcela vhodným způsobem.. Co už. Na pedofila nevypadá... Ale to nevypadal skoro žádný pedofil co jsem je potkala..* Konstatuji, když tak uvažuji nad tou situací a kam by se mohla dostat.

Sebastian:
Mohl bych tu začít o tom, jak jsem si za těch pár sekund sjel celou její postavu od shora až dolů, což mi nepřišlo zvláštní, ale myslím, že vám by to bylo celkem k ničemu. Byl jsem všímavý vůči kořisti, co mi byla tak nějak ledabyle předhozená pod drápy, tudíž mi ani neunikla její první poznámka, ale rozhodl jsem se předstírat, že vůbec nebyla vyřčena, že vůbec ani nevyšla z jejich úst, natož, že jsem jí vůbec slyšel. Zapřel jsem se lokty o stůl baru, celkem ležérní postoj, ale pro mě osobně pohodlný a věděl jsem, že by si mi barman neodvážil vynadat, i kdybych dal nohy na stůl, což jsem neměl v plánu, i když jsem věděl, jak moc lehce by mi to prošlo. Levý koutek úst se mi stočil do poměrně pobaveného úsměvu. „Jen jeden neznámý obchodník.“ dalo se to počítat jako lež, ale byla to pravda. Sám sebe jsem vnímal jako malého obchodníka, jediné, co bylo, tak bylo to, že jsem měl firmu, kde jsem se vypracoval díky nápadům na šéfa a nakonec pak skoupil pár možná známých firem, ale sám jsem se nepovažoval za někoho, bůh ví koho, přestože media to dělala. Necítil jsem se, jako velký obchodník či tak, ba naopak zatím jsem se cítil jako malý pán, i když byla pravda, že kdybych si usmyslel, tak už jsem třeba dávno mohl tenhle bar koupit, ale na tolik se mi zas zrovna nelíbil. Trochu jsem se posměšně zasmál nad poznámkou barmana. Byl hloupější, než se někdy zdál. Popravdě řečeno měl radši držet jazyk za zuby, ani bůh v tomhle případě nemůže tušit, co se stane, protože to ví jen peklo. „Ne to ne, jen bys mohl pohnout a přinést jí už ten drink a vůbec se věnovat zákazníkovi, který tu je, než těm, co teprve dorazili.“ odvětil jsem prostě barmanovi. Nedalo se nevšimnout si, jak její objednávku neustále přechází. Barman se zašklebil, protože mu bylo jasné, že vím, jak jede kšefty… Měl smůlu, prostě měl mlčet. „Není slušné přeskakovat nové hosty, pak sem samozřejmě nebudou chodit a myslím, že nechceš, aby šéf věděl o tom, jaký dýška dostáváš.“ byla ještě poznámka, co jsem utrousil, protože si ji ten zmetek zasloužil. Neříkám, že jsem bůh ví, jaký dobro, ale… No nejsem vůbec, ale jsem s tím spokojený, aspoň si někdo nedovoluje si myslet, že se mnou vojebe. Musel jsem uznat, že ta holka srší takový sarkasmem, až jsem se cítil dobře, že nejsem jediný, kdo lidi rád přivádí na nervy. „Jen bylo trochu vidět, jak všichni si drží odstup od tebe.“ poznamenal jsem ještě fakt a v podstatě dodatečnou odpověď na to, proč se ptám, i když já se neptal, spíš to byla před tím přímá poznámka a vůbec slovní náraz, aby konverzace mohla začít.