Re: Hlavní herní fórum

Sat Oct 07, 2017 7:04 pm

"Válka? Hlavně je to obrovský chaos. Vesměs je to ale zabij, nebo budeš zabit. Řadoví vojáci nerozhodují o svém osudu, to za ně dělají generálové. A tak všichni žijí ve strachu, že druhý den už tu nebudou. Je to dost děsivé, ale já se v tom naučil chodit, a jednu dobu jsem bez toho nemohl být. Byl jsem na válčení de facto závislý." Možná ještě pořád jsem. Pořád mi vrtá hlavou jak je na tom poslední jednotak,
kterou jsem opustil, a jestli jsou ti kluci v bezpečí, když tam s nimi nejsem já. Také velitelé mne propouštěli jen neradi. Přeci jen jsem byl jejich nejlepší průzkumník. Ale nedalo se nic dělat. Místní upíři mne vyslídili, a já musel zase o dům dál. "V tom se právě pleteš. Válka mír přináší. Protože sice drastickou cestou, ale pročistí populaci od špatných lidí. Zároveň válka produkuje silnou generaci lidí, kteří udělají opět ze světa lepší místo. Ti se pak snaží další válce zabránit, protože si ty hrůzy prožili. Bohužel to není možné, protože člověk je tvor od přírody hašteřivý a závistivý. Proto zde vždy války byly a vždy budou. S tím nikdy nikdo nic nesvede." vysvětloval jsem to dosti prudce, protože jsem se už kdysi do podobné debaty dostal. S tím člověkem jsem se tehdy pohádal do krve.
"Ne takové bytosti neexistují, nebo o nich aspoň nevím, ale možné je přeci jen všechno." To byla docela dobrá otázka, protože já bych taky rád věděl, které bytosti doopravdy existují, a které ne. "Dobře. Tak se neměň, já tě do ničeho nutit nebudu." Proč bych taky měl. Přeci jen je to upír, a upíři polovlkoupíry loví. Ona je sice slabá, knížkou by mi ublížila asi tak jako špuntovkou, ale je upír. Takže mi z její strany hrozí potenciální nebezpečí. V tu chvíli mi zazvonil mobil. Vytáhl jsem ho a přečetl si krátkou zprávu na něm. "Pohotovost! Okamžitě se hlaste na základně." Co se asi zase stalo. "Promiň mi to, práce volá, budu muset jít. Rád jsem vás poznal." Dal jsem důraz na slovo "vás" a naznačil pozdrav kloboukem. ani jsem nečekal na odpověď a rozběhl se domů, abych se mohl převléct a vyrazit do práce. Když otravují v tuhle raní hodinu. No co, ještě to snad není tak vážné, abych nestihl raní sprchu.

Sat Oct 21, 2017 7:40 pm

Je to teprve pár minut, co se vrátil ze svého posledního výletu. Tedy, výletu, pouze měl za úkol přesvědčit se o tom, že žádný z hříšníku neunikne spravedlivému trestu. Dnes jeho cílem bylo Great Falls, město, které leží jen kousek od Missouly. I když, pojem kousek je relevantní. Cesta tam trvala bez mála tři hodiny a zpátky přibližně také tak. Jeho modré SUV, které vlastnil již roky, stálo zaparkované na kraji silnice, od níž k mostu, na kterém nyní stál, vedla kamenitá cesta. Ještě ani nebyl doma. Proč by taky ano, nejspíš by opět skončil na gauči s plechovkou piva u nějakého stupidního seriálu. V tom lepším případě. Zatímco nyní mohl bezmyšlenkovitě civět do vody, která mu pomalu ubíhala pod nohama. Opřený o zábradlí, mohl říct, že jeho pozice je docela i pohodlná. Mimoděk se však nemohl ubránit myšlenkám, kolik lidí se tu asi pokusilo vzít život. Ne, že by most byl nějak extra vysoko nad vodní hladinou, ale kameny, které tu a tam vyčuhovaly by zcela jistě dokázaly sehrát svou roli. Nedokázal vysvětlit, odkud se podobné myšlenky berou, prostě tu byly. A to poměrně často. Rahmieli, měj se na pozoru. Proč? Proč by se vůbec kdy měl zdráhat nebo být dokonce opatrný. Už dlouho fungoval jako samostatná jednotka a tak mu to také vyhovovalo. Bůh pro něj znamenal asi stejně jako tadyhle brouk, který mu prolezl kolem nohou. A Lucifer? Ten se o něj nestaral.

Sat Oct 21, 2017 8:34 pm

Duchové jsou skuteční, moc dobře to vím. Svázaní s místy, s časem, s věcmi... Se vzpomínkami. Hořké to připomínky na život předtím, který nebyl o nic lepší. Nikdy nebude. Vždy se tu a tam projeví to prapodivné píchnutí u srdce, ta mrzká připomínka krveprolití, přičemž se budu pokoušet potlačit výkřiky hrůzy do dlaní, kousaje si prsty, abych se alespoň z části potrestala za své hříchy. Uběhlo už tolik měsíců a já stále vidím před očima ty její, vytřeštěné hrůzou, strachem. Z koho... Nebo spíše z čeho? Ze mě, z té líté bestie, jejíž hlad byl větší než racionální myšlení, od jehož prvků jsem sklouzla k pudovému chování, vedeném tou jednou myšlenkou - nasytit neznámou potřebu pulzující v těle, jako by se jednalo o soběstačný organismus. Či spíše parazita hodujícím na mé osobě. Rozesmátá pijavice, věčně se culící svými rozšklebenými ústy, připomínající, že zde stále je. Možná skrytá před očima všech, ale já ji vídám v odrazech, ať už zrcadlových ploch či vody, když si pokouším osvěžit vyprahlé hrdlo a dodat si trochu síly.
Ani dnes tomu nebylo jinak - schovaná pod mohutným pilířem starého mostu, jehož základy se chvěly stářím, ale též silou, s níž hodlal vzdorovat zubu času. Ledový kámen připomínal teplo kolující žilami. Mohla jsem být mrtvá, studená jako tenhle most, ale kdepak. Bylo mi předurčeno žít, prolejzat touhle dírou, která se nazývala světem, krutou a bezcitnou vůči mně. Vůči Benjimu, jehož jsem přenechala na hlídání jedné z pokojských na motelu. Imigrantka, skoro jako já. Také hledala v tomhle světě své místo, na černo placená, vydělávající na své příbuzné. Já měla jen Benjiho, to malé vykulené děťátko, budící se s pláčem, volající po matce. Matce, kterou jsem zabila. Nehty se zaryjí do dlaní, jak se trestám prudkým stiskem v drobné pěsti, výčitky opět kolují žilami společně s tunou viny. Měla jsem tam to dítě nechat, jít dál a neohlížet se, ale prapodivné mateřské instinkty mě přinutily prudce se otočit proti směru, vrátit se a přijmout toho malého chlapečka za svého.
Přejedu po dírách v džínách, podle ostatních módně natržených, ale jen já vím, že je to z důvodu častých pádů a nešikovnosti, jak se neumím pohybovat na vratkých kamenech vyskládaných podél říčky. Holá kůže vydává teplo, o něco patrnější než u lidských bytostí, které by zde mrzly. Ani mně není nijak do zpěvu, ale to zvíře ve mně si žádalo únik z toho prostředí plného hluku a ostrých pachů. Tady... byl klid. Příroda volala, žadonila, abych propustila tu bestii v sobě a dovolila jí splynout s okolím. Abych se stala součástí. Bránila jsem se, zuřivě jsem odmítala si připustit, že bych osvobodila to monstrum skryté za něžnou tváří pošlapanou hrůzami z dětství a dospívání. I teď, když se mi povede zvednout a vratkým krokem se pohybovat vpřed, abych si u břehu dovolila klesnout na kolena, do jejichž odhalené kůže se kameny zaryjí dost ostře na to, abych sykla bolestí, vidím tu příšeru. V odraze vody, skrytou za tyrkysovýma očima. Snad i proto raději obraz rozmažu pohybem ruky, nabíraje ji dlaní, abych se osvěžila a dodala si sil.

Sat Oct 21, 2017 11:43 pm

V podstatě není tolik přemýšlivý typ. Alespoň jím nebýval, pokud si dobře pamatoval. Ne, že by míval na vybranou, ale.. bylo to namáhavé. Teď, když však měl času tolik, že pomalu nevěděl, co s ním, se situace poměrně změnila. Oproti dnešní uspěchané době, kdy si lidé běžně za pochodu dávali ranní, polední či snad večerní kávu, přičemž někteří rovněž viseli na telefonu v zuřivém rozhovoru ať už s šéfem, kamarádem či snad rodinným příslušníkem, Chris by se dal přirovnat k šnekovi. Nebo spíš želvě, protože pro ty měl vždy jakousi podivnou slabost. Hlavně pro ty vodní. Přešlápne na místě, přičemž se v předklonu opře bradou o ruce spojené na hraně zábradlí. Až doposud si byl poměrně jistý tím, že je tu sám. Spíš svému okolí nevěnoval ani trochu pozornosti. Proč by také měl? Byl tu již tolikrát, že si každičký kout stihl zapamatovat téměř fotograficky. Náhlý pohyb kousek pod ním jej však vytrhne z bezvýsledného bloumání a on snad poprvé projeví skutečně zájem. Rudá záplava vlasů, bloumajíc po břehu. Kde se tam vzala? Odkud přišla? Nebo tam snad už byla dříve, jen mé pozornosti unikla? Ať už to je jak chce, nyní se na nic jiného nesoustředí. Bedlivě dívku sleduje, uvažuje, nakolik bezpečné je jít tam za ní. Možná ano a možná ne. Každopádně už se tak jako tak rozhodl. Chvíli trvá, než se narovná do přímé pozice. Přece jenom, záda mu stihla za tu chvíli zde poměrně ztuhnout. Rovněž také není hned, než se dohrabe zpátky na pevnou zem, řekněme a pak dále na břeh. "Ehm" výborný začátek, vážně skvělý. Stačí však pár kroků, aby poznal nezaměnitelný pach vlhkého psa. Ne, psa ne. Vlkodlak? To spíš. Inu, lepší než kdejaký opeřenec, to je jasné. "Nechci vás rušit nebo tak. Jenom, jenom jsem se chtěl ujistit, že jste v pořádku." Hraní si na zachránce všech, to by mu šlo. Možná za jeho zájmem stojí skutečná starost anebo jenom dlouhá chvíle nudy. Každopádně, už se jednou rozhodl.

Sun Oct 22, 2017 4:36 pm

Ledová voda, osvěžující leč štiplavá, se mísila s horkou kůží na lících, vyzařujících slabý náznak života. Růžový odstín se o něco zintenzivnil po kontaktu se studenou dávkou blahodárného pramene, nabraným drobnýma packama do mističky. Jako bych se mohla zbavit všech těch traumat, nechala je odplavat pryč. Lidé rádi říkávali, že čas odplaví vše, hlavně špatné zkušenosti a vzpomínky, ale jak dlouho taková záležitost trvá? Kdy mě konečně přestane přepadat ten zžíravý pocit viny, všechny ty výčitky? Zbavím se jich vůbec někdy? Tolik otázek a tak málo odpovědí, po nichž vydechnu, ztracená v pocitech selhání. Snad abych se nerozbrečela, naplním ústa chladnou tříští, spalující jícen a žaludek, jak ledová voda obklopuje každý kout mého těla. I nádechy se zdají býti těžšími, snad je to jedině dobře. Z myšlenek plných touhy se potrestat, mě vystrašil pohyb po kamení. Potok jemně šuměl a tak bránil zvukům dolehnout k mým uším, hlavně pokud se nesly z cesty od mostu a dotyčný si dával sakra pozor na každý svůj krok. To až kameny prozradily každého, jejich vrtkavý pokus každému návštěvníkovi podkopnout nohy a zbavit ho tak jistoty. Ani mně, tak zkušené zlodějce, se nedařilo ustálit krok a pohybovat s elegancí baletky, jíž jsem se jako malá toužila stát.
Ztuhnutím jsem hloupě dala znát nervozitu z přítomnosti cizince, jehož krok se blížil každým okamžikem víc a víc k shrbené postavě, koleny se brodící v záplavě kamenů nanesených na břeh. Tyrkysové oči těkaly z pohybujícího se odrazu do míst, kde se každou chvíli měly zjevit boty muže. Dokázala jsem rozeznat muže od ženy podle pachu, i přebitý štiplavým parfémem, lechtajícím čichové buňky, či letmým záchvěvem kořeněné kolínské. Tohle byl jednoznačně muž. Podle kroku vysoký, vyšší než já a rozhodně těžší. Silnější z pohledu na fyzickou stránku, ale uvnitř mě se, narozdíl od něj, skrývala lítá bestie. Ramena se drala do přikrčeného postoje, i když bytost uvnitř mě mu toužila dát na odiv svou sílu a sebejistotu. Zmateně se pokouším nalézt jakoukoliv indícii, vedoucí k jeho vzhledu, aniž bych byla nucena pozvednout pohled výš, dokonce stočit tvář jeho směrem. "Ehm...," ozvalo se mým směrem, takové nejisté odkašlání. Nejisté? Nemám být já ta nervózní? Ta bázlivá holka, co se pokouší před každým skrýt? Stačilo právě tohle hloupé započnutí konverzace, abych překvapením pozvedla pohled a střetla se s tím jeho. Mohl být tak o deset, možná patnáct let starší jak já, jistě už překročil hranici třiceti let, ke čtyřicítce měl dozajista blíže než-li já. Ženy zhýčkané módou a magazíny by ho označili za prvotřídní reklamu na italské obleky nebo kolínskou. Možná i na spodní prádlo od světoznámého návrháře, jehož plakáty v boxerkách by zdobily ulice. Ta myšlenka, tak odvážná, téměř erotická, mě přinutila sklopit pohled k zemi s plachým uzarděním, do chvíle, než-li se ozve jeho hlas, tentokrát o něco sebejistější a s jasně položenou otázkou na rtech.
Ten zájem... vykolejil mě. Příliš často se neodvažovali v mém okolí pokládat obdobné dotazy za účelem zjistit, co se mi honí v hlavě. Jestli skutečně jsem v pořádku a není to jen blamáž, do jejíhož závoje jsem se odívala. Zarazil mě. Byla jsem v pořádku? "Jak bys mohla být, maličká. Nikdy nebudeš." Hlas stínu v mém podvědomí zaškrábal na křehkost poraněné duše, načež se mi povedlo zavrtět hlavou v němé odpovědi. Jenže přesně poté mi dojde, že jsem tak akorát potvrdila přesný opak - nejsem v pořádku. "N-ne... J-já... jsem v pořádku." Sotva, je to chabá lež, od pohledu vykoktaná z chvějících se rtů. Byla jsem špinavá, ač jsem se pokoušela omýt si obličej, jenže potrhané džíny si nesly šmouhy i prach, kostkované košili chybělo několik knoflíků a tričko pod ním si neslo natrhnutý lem. Žádná prezentace mladé slečny, spíše bezdomovce. "Jenom... jenom jsem se chtěla opláchnout. Je tu...," rychle sklouznu pohledem na křišťálově čirou říčku, táhnoucí se pod mostem, kde jsem se skrývala před zbytkem světa. "Čistá voda?"